Teoretické úvahy o hudbě lze sledovat hluboko do starověku. Ve vyspělých kulturách patří nedílně k tomu, co hudbu pozvedlo z pouhých tradovaných praktik (usus) k uvědoměle utvářenému umění (ars). Teorie se proto specifickým způsobem podílí na hudbě, zvláště pak na hudbě evropské.

Všechny teoretické otázky kladené hudbě a všechno vědění o ní lze shrnout pod pojem hudební věda. Obecnější pojem hudební teorie (opak: hudební praxe) doznal v minulém století zúžení, které neodpovídá původnímu řeckému pojmu theoria jakožto nazírání a reflexe: znamená od té doby vlastně jen nauku o harmonii, kontrapunktu a hudebních formách. Vzorem byly ostatní duchovědné a uměnovědné disciplíny.

Vědecký nárok se realizuje zejména v bádání. V něm se vytvořila oblast historické hudební vědy (dějiny hudby: JOHANN NIKOLAUS FORKEL, FRANCOIS JOSEPH FÉTIS, OTTO JAHN, AUGUST WILHELM AMBROS, FRIEDRICH CHRYSANDER, PHILIPP SPITTA, GUIDO ADLER, ALFRED EINSTEIN, HEINRICH BESSELER, MANFRED BUKOFZER, CARL DAHLHAUS) a vedle ní tzv. systematická hudební věda (HERMANN HELMHOLTZ, CARL STUMPF, HUGO RIEMANN, CURT SACHS, ERNST KURTH, JACQUES HANDSCHIN, ALAN P. MERRIAM) zahrnující disciplíny, které nejsou orientovány primárně historicky. Výsledků hudebněvědného bádání využívá - kromě výuky hudby na všech stupních vzdělávání - zejména hudební interpretace (zvláště v oblasti staré hudby), kritika a publicistika.

Schéma dílčích hudebněvědných disciplín na připojeném obrázku podává orientační přehled a je samozřejmě jen jednou z více možností.

Předmětem hudební historiografie jsou dějiny hudby od nejstarších dob po současnost, jež jsou zkoumány a vykládány z hlediska

• historických a stylových epoch
• národů, zemí, měst a regionů
• skladatelských škol a směrů
• tvůrčích osobností a jejich děl
• hudebních druhů a institucí
• hudebního myšlení a nazírání
• provozovací praxe, interpretace a recepce.

Základním předpokladem a nedílnou součástí všech hudebně historických výkladů je heuristika, tzn. evidence, klasifikace a kritika hudebních pramenů, jakož i jejich vydávání podle přesně stanovených pravidel (= kritické edice).

Hudební paleografie (nauka o hudební notaci) se zabývá popisem a výkladem různých notačních systémů evropské hudby, jejichž znalost je opět podmínkou správného čtení a kritického vydávání hudebních pramenů.

Hudební ikonografie vyhledává a vykládá výtvarná vyobrazení hudebních nástrojů, provozování hudby apod.

Organologie (nauka o hudebních nástrojích) studuje hudební nástroje všech historických epoch a hudebních kultur a třídí je z hlediska stavby, způsobu hry, ladění apod.

Hudební akustika zkoumá fyzikální základy hudby, hudebních nástrojů a prostorů;

elektroakustika se zabývá problémy zvukového záznamu, jeho přenosu a reprodukce, jakož i produkce hudebních zvuků elektronickou cestou.

Hudební fyziologie se zabývá stavbou a funkcí lidského sluchu a hlasu.

Hudební psychologie zkoumá psychologický proces hudebního slyšení, otázky hudebního nadání a hudební výchovy. Zabývá se též účinem hudby a hudebního díla na člověka. Hudbu přitom sleduje v jednotlivých složkách její struktury i jako celek a všímá si i momentálního psychického stavu posluchače.

Hudební teorie (včetně poddisciplín) se zabývá zákonitostmi výběru a uspořádání tónového materiálu, event. v užším smyslu pravidly vypracování hudební věty z hlediska vedení hlasů, harmonie, melodie, rytmu, instrumentálního obsazení a formy, tak jak se projevují v tvorbě různých stylových epoch, skladatelských škol i jednotlivých autorů.

Hudební estetika se táže na zákonitosti a podmínky hudebního krásna a na to, v čem spočívá umělecký nárok hudebního díla.

Hudební sociologie zkoumá a vykládá hudbu jako sociální jev, který vyrůstá z podmínek dané společnosti (společenské a generační vrstvy, instituce apod.) a zpětně na ni působí.

Etnomuzikologie zkoumá lidovou i umělou hudbu mimoevropských národů, národnostních skupin (menšin) a kultur; lidovou písní a lid. hudbou evropských národů a regionů se zabývá

Hudební folkloristika. Etnomuzikologie patřila dříve k tzv. srovnávací hudební vědě, která srovnávala neevropské hudební projevy s evropskými; dělo se tak (od dob osvícenství) zčásti z přesvědčení o nadřazenosti evropské tradice a zčásti z nedostatku vhodné terminologie pro hudební projevy jiných kultur.

Hudební pedagogika je zpravidla považována za samostatnou disciplínu; zabývá se cíli, metodami a problémy hudební výchovy na všech stupních škol i mimo školu.

K předním představitelům české hudební vědy (historiografie, estetiky a teorie) patřili

OTAKAR HOSTINSKÝ (1847-1910), jeho žáci ZDENĚK NEJEDLÝ (1878-1962), OTAKAR ZICH (1879-1934) a VLADIMÍR HELFERT (1886-1945), a dále JOSEF HUTTER (1894-1959), MIRKO OČADLÍK (1900-1964), JAN RACEK (1905-1979) a ANTONÍN SYCHRA (1918-1969).


(Převzato z publikace: Encyklopedický atlas hudby, revidovaný a doplněný český překlad Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000, s. 12–13 – jg)